Velitel 601. skss: Nejsme jen lovci lebek
1.6.2010 •
O nikom se nemluví tak často, jako o nich. Muži bez tváří, bez jmen. Média o nich píší jako o elitních bojovnících a lovcích teroristů. Jací jsou vojáci 601. skupiny speciálních sil ve skutečnosti? "Nejsme jen lovci lebek," říká nový velitel prostějovské jednotky podplukovník Karel Řehka.
Ač se o speciálních silách člověk dočte mnohé, většinou se nedozví nic konkrétního. Zkuste to napravit.
Obávám se, že vás zklamu. Vzhledem k tomu, že většina úkolů, které plníme, podléhá utajení, nemohu být příliš konkrétní, aniž bych porušil zákon. Co mohu říci je, že naše jednotka je jediným představitelem speciálních sil v našich ozbrojených silách. Jsme strategický nástroj, který se významně podílí na zajištění obrany a bezpečnosti České republiky.
To jste mě tedy moc nepotěšil...
Dobře, zkusím to trochu rozvést. To, že jsme strategický nástroj, znamená, že na rozdíl od ostatních jednotek Armády ČR plníme úkoly, které mají vždy strategický význam. Tomu také odpovídá naše struktura velení, která jde přímo z nejvyšší úrovně a s minimálním počtem mezistupňů. Mně, jako veliteli útvaru, velí ředitel Vojenského zpravodajství, který je přímo podřízený ministrovi obrany. Odborně mě řídí Ředitelství řízení speciálních sil.
Jinak obecně působíme ve třech základních rolích. První je speciální průzkum a zpravodajská činnost, kdy získáváme informace a analyzujeme je. Další je ofenzivní činnost. Sem patří například různé léčky, přepady, údery na cíle, sabotáže, diverzní akce, navádění munice na cíl a další úderné akce. Poslední rolí, které dnes veřejnost příliš nevěnuje pozornost, ale v budoucnu bude hrát, a to nejen podle mého názoru, celosvětově klíčovou roli, je cílená podpora a ovlivňování vybraných subjektů tak, abychom dosáhli toho, že budou pracovat ve prospěch našich vlastních cílů.
Zmínil jste průzkum. Ten přece neděláte jen vy, informace může sbírat jakákoliv vojenská jednotka, která je potřebuje.
Rozdíl je právě v tom, že při speciálním průzkumu se zjišťují informace naprosto zásadního, strategického charakteru, ve prospěch nejvyššího velení. Speciální síly při něm navíc využívají zvláštní způsoby zasazení do prostoru, nejmodernější technické prostředky a také metody a postupy, které pro ostatní vojenské jednotky nejsou běžné. Tady ale do větších detailů už zajít nemohu.
Pojďme se vrátit k té posledně jmenované roli podpory. Proč je podle vás tak důležitá?
Správně cílená a vedená podpora totiž může mít zásadní vliv na budoucí vývoj v konkrétním krizovém regionu a její vhodné použití může například předejít i vojenské krizi nebo zabránit její eskalaci. Afghánistán, kde jsme například cvičili specialisty afghánské armády nebo podporovali místní zdravotníky a policii, je toho dobrým důkazem. Pokud to bylo k plnění úkolů třeba, ošetřovali jsme také raněné, a to nejen dospělé, ale i děti, a mimo to ještě napomáhali rozvoji oblasti a podporovali tím bezpečnost a rekonstrukci země.
To jste mě dost překvapil. Až doteď jsem si myslela, že jediným zájmem českých speciálů bylo v Afghánistánu ulovit co možná nejvíc teroristů.
Naším primárním cílem nikdy není někam vyjet a někoho ulovit, i když to může být rovněž součástí úkolu, na kterou jsme také připraveni. Nejsme jen lovci lebek. Představa, že někam přijdeme, "rozkopneme dveře a postřílíme, koho uvidíme", je skutečně značně zkreslená a zavádějící. Rád bych zdůraznil, že speciální síly vždy vyhodnocují každou situaci a volí to nejlepší řešení k dosažení cíle – a to nemusí být nutně střelba a výbuchy. V Afghánistánu jsme vždy měli širší cíl. Ano, samozřejmě, součástí našeho působení byly i ryze útočné operace – například pokud jsme získali informace, že se v určitém prostoru vyskytuje někdo, kdo třeba organizuje sítě nepřítele nebo klade nálože na cesty, museli jsme podle toho jednat. Úderná akce potom může být na místě.
Použil jste slova rekonstrukce a rozvoj Afghánistánu. To je ale přece práce provinčního rekonstrukčního týmu v Lógaru.
V žádném případě nezdvojujeme práci rekonstrukčních týmů, které se rozvoji oblasti věnují komplexně a mají na to své experty. My Afgháncům pomáháme, pokud například působíme v oblasti, kde jiné jednotky nejsou, nemohou se tam dostat, nebo se jedná o území tak nebezpečné, že se tam nedostane žádná jiná humanitární pomoc. Totéž děláme, pokud je to potřebné ke splnění našeho vlastního úkolu.
Zkusme se bavit ještě o Afghánistánu. Jaké to je ocitnout se v zemi, jejíž jazyk neznáte, v jiném kulturním prostředí, kde vás část obyvatel nevidí ráda?
V naší jednotce platí zásada pěti P – "Perfektní přípravou předejdeš pochybnému provedení". Nikdy se nám nestalo, a také se nikdy nestane, že bychom někam vyjeli zcela nepřipraveni. Na naše první nasazení v Afghánistánu v misi Enduring Freedom v roce 2004 jsme se připravovali několik let – věděli jsme, že tam dřív či později vyrazíme. Vyměňovali jsme si zkušenosti se zahraničními partnery, čerpali jsme z knih, studovali zpravodajské informace, učili jsme se základy jazyka. Lidí, kteří v zemi nějakou dobu žili, jsme se ptali na zvyky, probírali jsme verbální i neverbální komunikaci mezi místními a tak dále. Postupem času zkušeností přibývalo a pomohlo také to, že nemálo našich vojáků se v Afghánistánu "otočilo" vícekrát. Pro operaci samotnou to byla velká výhoda – v týmu jsme měli lidi, kteří znali operační prostor, prostředí, uměli se chovat a věděli, jak jednat s místními.
Ministr obrany Martin Barták nedávno jednal s velitelem speciálních sil americké armády o vašem možném nasazení v Afghánistánu znovu v roce 2011. Víte něco bližšího?
My počítáme s tím, že to tak může být. Vyslání ale podléhá rozhodnutí vlády a schválení parlamentu. A to už není naše starost. My jsme výkonný prvek – splníme úkol, který dostaneme. O tom, jaký ten úkol bude, rozhoduje někdo jiný.
Proti nasazení speciálních sil v Afghánistánu se dlouhodobě staví levice. Vaše vyslání často závisí na hlasech jednotlivců. Není vašim vojákům líto, že celý rok poctivě cvičí a pak třeba nevyjedou?
V jednotce máme vyspělé chlapy - profesionály, ne žádné nevystřílené divochy, kteří se třesou na to "někam vtrhnout a ničit". Naši vojáci vědí, jak to je, a tak to i berou. Nespekulují, nediskutují a plně respektují rozhodnutí našich velitelů nebo politických představitelů této země. Naším úkolem je být připraveni a zadání, které dostaneme, bezezbytku a kvalitně splnit.
Některým zákonodárcům v minulosti vadilo právě bojové zaměření mise Enduring Freedom. Zkuste mě, potažmo je, přesvědčit, že speciální síly v Afghánistánu mají své místo.
Jsem velitel vojenské jednotky a přesvědčovat zákonodárce mi nepřísluší. Mým úkolem je, aby jednotka fungovala, byla bojeschopná a připravená. Kromě toho věřím, že dnes si již většina lidí uvědomuje, že spektrum operací, ve kterých mohou být speciální síly použity, je skutečně velmi široké. To, že práce našich speciálních sil má v Afghánistánu své nezastupitelné a velmi důležité místo, a vysoce ji oceňuje i velení NATO, je koneckonců veřejně známou skutečností.
O tom, že speciálové dokážou leccos, se obecně ví. Martin Barták vás nedávno zařadil mezi pět nejlepších na světě. Čím si to vysvětlujete?
Takové poklony od ministra obrany si samozřejmě nesmírně vážím a považuji to za dobrý signál, že naši práci děláme dobře. A čím to je? Lidmi, ničím jiným. Snažíme se jim poskytnout ty nejlepší podmínky pro práci, kvalitně je vybírat, připravovat a dávat jim to nejlepší vybavení. Za tuto péči samozřejmě patří obrovské poděkování našemu velení - ministrovi obrany, řediteli Vojenského zpravodajství a řediteli Ředitelství řízení speciálních sil. A samozřejmě také těm, kteří veleli útvaru přede mnou. Ale aby to neznělo jako sebechvála, i my se neustále snažíme objektivně hodnotit vlastní výsledky a schopnosti, takže víme, že – asi jako každá organizace – i my máme prostor ke zlepšování.
Viděla jsem tu pár vašich vojáků a překvapilo mě, že to nejsou žádní mladíci...
Je pravda, že náš věkový průměr se postupně zvyšuje. Dnes je práce našich lidí náročnější, musejí zvládnout víc a víc složitějších úkolů – například se rychle zorientovat v cizím prostředí, posbírat informace, vyhodnotit je, navázat kontakt s místními, vytvořit plán, zorganizovat a vycvičit lidi, splnit s nimi úkol, a podobně. To dvacetiletý kluk, který o životě nic neví, nezvládne.
Před lety byl důraz trochu jinde. Přijala jste vojáka do bojové jednotky, tam jste ho den co den fyzicky ždímala jako citrón, a on byl po pěti, osmi letech zralý na invalidní důchod. Dnes, jak už jsem řekl, to tak neděláme, a důvodem je, že udělat z nováčka profesionála, trvá řádově roky a stojí to dost peněz a úsilí. I proto se zkušených vojáků zbytečně nezbavujeme – naopak, snažíme se, aby pokud jsou na tom psychicky i zdravotně dobře, u nás zůstali co nejdéle. I po deseti, patnácti letech jsou nám užiteční – ať už v boji, nebo třeba jako instruktoři.
Jaké vlastnosti by měl mít typický "bojovník"?
Je těžké to zobecnit, ale nezbytná je extrémní odolnost vůči stresu, psychické a fyzické zátěži. Náš příslušník se musí umět dobře a rychle rozhodovat. Musí to být týmový hráč. A musí umět vést lidi - i když třeba bude ze začátku jen člen skupiny, může se dostat do situace, kdy bude muset převzít roli lídra.
Ptám se proto, že i ten nejlepší voják je jen člověk a určitě jsou situace, kdy extrémní tlak nemusí vydržet.
Snažíme se tomu předejít zaprvé pečlivým výběrem. Adepti musejí projít jednak fyzickými, ale i velmi tvrdými psycho-diagnostickými testy. Ti, co uspějí v prvním kole, a hlásí se k bojovým jednotkám, pak absolvují další selekci v poli. Ta je nesmírně fyzicky náročná – lidé jsou pořád venku, pod obrovským psychickým i fyzickým tlakem, plní řadu úkolů se zátěží, s minimem spánku. To vše se děje pod neustálým dohledem a hodnocením našich psychologů a instruktorů.
Chci tím říci, že u toho, kdo úspěšně zvládne takovýto výběr, je veliká pravděpodobnost, že problémy ustojí lépe než ten, koho bychom přijali bez testování. Nicméně pořád platí, co jste řekla – i sebelepší bojovník je jen člověk. Proto, zadruhé, s lidmi nepřetržitě pracujeme. Naši psychologové je sledují před výjezdem do mise, během ní i po návratu a vlastně během celého roku – podle potřeby. Stejně se věnujeme, pokud k tomu máme souhlas, i rodinám – například manželkám a rodičům, když potřebují pomoc, radu nebo jen chtějí vědět, jak se manželovi či synovi v zahraničí daří a zda je v pořádku. Tak se našim lidem snažíme vytvořit podmínky, aby dosahovali optimálních výkonů.
Prvního května jste do Prostějova nastoupil jako nový velitel. Jak se cítíte a jaké máte s jednotkou plány?
Asi jako v každém začátku je teď pro mne vše dost hektické. I když jsem u jednotky v minulosti sloužil, poslední téměř čtyři roky jsem plnil úkoly jinde, a tak se především seznamuji s novými lidmi a nasávám informace. Co se týče mých plánů – chápu vedení především jako službu svým lidem. Takže všechny mé myšlenky souvisí s tím, abych svým podřízeným zajistil co nejlepší podmínky k tomu, aby mohli být ještě lepší, než jsou teď.
